PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Posledný deň tohtoročnej nádielky extrémnej muziky s visačkou Brutal Assault začínali bratislavskí ETHEREAL PANDEMONIUM. Mám rád koncerty týchto slovenských ANCIENT, nesklamali ani teraz – pod pódiom sa zhromaždilo okolo dvesto divákov, čo je na dopoludnie záverečného festivalového dňa veľmi slušné číslo. Frontman Vidar šokoval tričkom FLUSSOR – ak boli v dave fanúšikov aj páni Kozelka a Vejražka, lídri týchto bukovynských „bygbýtových“ matadorov, museli byť rozhodne nadšení. Vrcholom setu ETHEREAL PANDEMONIUM bola (samozrejme popri peknej speváčke) už tradične „A Winter Solstice Eve“ spolu s výbornou „Baladou o furmanovi“, ktorú som si pospevoval ešte aj na druhý deň.
Od maďarských brutal deatherov GUTTED som však čakal viac. Ich hudbe chýbali poriadne hrany, ostrosť, presnosť. Tak ako som mal pri TEXTURES pocit, že mi niekto trieska kladivom po hlave, GUTTED mali efekt mäkkých, zhnitých paradajok.
Slovenský ABSTRACT bol po HECATE druhým najväčším trapasom spod Tatier (som rád, že som dal prvý deň prednosť spánku pred očakávanou pohromou menom PATHOLOGY STENCH). Čisto inštrumentálna metalová muzika v ich podaní sama o sebe neurážala, horšie to už bolo s prejavmi, ktorými sa frontman kapely snažil rozhýbať publikum. Tie patrili skôr do pivného stanu, nie na pódium. Nič proti dobre umiestneným vulgárnym výrazom, ale takto sa to nerobí. Hoši, fakt že nie.
U mňa ABSTRACT rebríček „průšvihov“ snáď viedli. Na inštrumentálny metal treba mať isté predispozície, dve promile v krvi k nim však nepatria. Rozbitý, až mierne trápny set zložený z nepresne na seba nahádzaných kíl bol skrátka slabý. ABSTRACT som videl naposledy pred dvomi rokmi a vtedy boli lepší.
Na prasátka PIGSTY jsem byl celkem zvědavý, dokonce jsem kdesi v hloubi doufal, že by to mohla být jedna z kapel, která výrazně překvapí. Nakonec můj dojem z jejich mnohými dalšími vlivy zašpiněného grindu zůstal kdesi ve středu hodnotící stupnice. No nebyl to alespoň žádný průser a v odpoledním programu to byla trochu výjimečná chvíle, kdy jsem se bavil, neboť většina odpoledních kapel mě příliš nezaujala, často dokonce jako v případě HAPPY DEATH přímo otravovala.
Prvé zvuky, ktoré upriamujú moju pozornosť na dianie na pódiu pochádzajú od MEMORIE. Hopsavá, melodická hudba je ako stvorená pre letný festival, post-doom takmer rádiovej povahy, podmazy optimistickejších EVANESCENCE s frázovaním Anneke van Giersbergen. Speváčka je navyše zhovorčivá a komunikatívna, zanecháva veľmi príjemný dojem.
MEMORIA bola skutočne príjemná, na rozdiel od ostatných koníkov z červenočiernej stajňe však menej originálna. Andrea Baslová si pozitívny dojem pokazila snáď len „teleshoppingovými“ vsuvkami medzi skladbami.
THE RAYS OF THE SUN otáčajú festival do melancholických polôh. Zaujímavá hudba s dôležitým prispením akustických inšpirácií. Daniela Gebyová za mikrofónom bola náležite introvertná, čo pasovalo k hudobnej produkcii, ak tak som však bol vďačný dvom „múmiám“ v prvej rade s hlavami omotanými hajzelpapierom za to, že z jej strnulej tváre dostali aspoň trochu úsmevu. Zaradenie kapely pôsobilo dostatočne atraktívne, dobrý dojem kazili iba miesta, ktoré boli príliš predelayované (najmä ak delay rytmicky nesedel s bicími) a technický nedostatok gitaristovho efektu, ktorý spôsoboval pri každom prepnutí zvuku zlomok sekundy ticha. Nič tragické, no po chvíli sa pristihnete, že si tieto momenty všímate čoraz viac.
Co se THE RAYS OF THE SUN týče, byl jsem hodně zvědavý jak jejich melancholická hudba zapadne do programu. Díky MEMORII, která zajistila postupný přechod od brutalit, nakonec jejich nástup nebyl až takový stylový šok. THE RAYS OF THE SUN přinesli trochu odpočinkové zasněnosti, která vygradovala v závěrečné, bohužel díky absenci vokalisty pouze instrumentálně provedené skladbě „No Man´s Town“.
Pak si deathoví řezníci DESPISE vyměnili místo v programu s polskými SQUASH BOWELS, kteří pravděpodobně dorazili se zpožděním. DESPISE to šlapalo velice obstojně a to i díky skutečnosti, že za bicími seděl Tomáš Corn. Škoda, že podle veškerých dostupných informací tento týpek asi skutečně pověsil hudbu na hřebík, protože najít za takhle kvalitního bubeníka náhradu bude pro DESPISE tvrdý oříšek.
V týchto chvíľach si možno všimnúť výkyvy kvality zvuku, akoby miestami vynechávali výškové reproduktory inak spoľahlivej PA aparatúry. Technické nedostatky a miestami aj zle vyvážené gitarové efekty kapiel hrali proti inak skvelej práci zvukárov.
SQUASH BOWELS som spolu s ISACAARUM vnímal ako takú malú pripomienku toho, čo sa väčšinou deje na festivale Obscene Extreme. Musím povedať, že tým druhým menovaným to išlo deň predtým oveľa lepšie. Poliaci si hoblovali ten svoj primitívny grindík takým nudným spôsobom, až som sa čudoval, že ich to v ich veku ešte vôbec baví.
Album od LOST SOUL som minulý rok založil niekam hlboko do archívu po vypočutí jednej-dvoch skladieb. Teraz už viem, žo to bola veľká chyba. Naživo je táto poľská smečka výborná. Keď už sme nemali možnosť vidieť MORBID ANGEL či VADER, LOST SOUL boli so svojím technickým death metalom viac ako hojivou náplasťou.
EQUIRHODONT priniesol konečne definitívne zlepšenie zvuku. Intro, štylizovaný image, rozvláčny začiatok, príjemné prekvapenie počas zbytku skráteného setu. Vo svojich najsilnejších momentoch zneli presne tak, ako si predstavujem ideálny balans medzi inštrumentálnym perfekcionizmom a atraktívnou počúvateľnosťou. Ashok je pán gitarista, chvíľami to vyzeralo, že sedemstrunová Ibanez Universe mu v rukách hrá sama. Proti srsti mi bola snáď len prílišná teátralnosť Big Bossovho spevu, zrejme nevyhnutná pre tému a žiadanú atmosféru hudby.
Na mňa v predošlom bloku najviac zapôsobili kolegami opomenutí SAD HARMONY. Napriek absencii druhej gitary predviedli osobité vystúpenie, stopercentne a s nasadením odohraté. Skunyho charakteristický vokál, nezameniteľné poznávacie znamenie skupiny, dopĺňali netypicky klávesy a fúkacia harmonika. Najpotešujúcim faktom však bolo, že skladby z dlho pripravovanej dosky „Somnambul“ zneli po skladateľskej stránke vyspelejšie, ako starší materiál. Osviežujúce a sľubné. Zato LOST SOUL boli nudní (variácií na death metal bolo na Brutal Assaulte nemálo, rovnako nemálo z nich kvalitnejších) a EQUIRHODONT sa mi javí ako smiešnejší brat ROOT. Nič proti schopnostiam Ashoka, Igora či Big Bossa; model EQUIRHODONT a jeho pompa je však na mňa až príliš. Kvalitné, ale menej presvedčivé, aj vďaka „presólovanosti“.
Tak to už áno, po koncerte brazílskych vrahúňov KRISIUN musel byť spokojný každý fanúšik kvalitného death metalu. Boli rýchli, brutálni, neskutočne zohraní a presní. S výzorom troch nasratých Sandokanov do nás nasypali to najlepšie zo svojej tvorby, popri aktuálnych kusoch z dosky „Bloodshed“ zaznela napríklad vynikajúca „Thorns Of Heaven“ a na moju veľkú radosť aj titulná vec zo skvelej dosky „Conquerors Of Armageddon“. Možno som už trochu precitlivelý z tých blbostí, čo v poslednej dobe robia MANOWAR, ale je fakt, že Alex Camargo svojimi preslovmi dosť silno pripomínal veľkú hubu Joeyho DeMaia. To bola však jediná malá škvrnka na ich inak bezchybnom výkone.
Zaujímavé, energické, brutálne. Po takej polhodinke však začalo splývať a nudiť. Spevák nezaprel temperament, anglický slovosled prekladal povinnými „fucking“ a našťastie nás aspoň desaťkrát ubezpečil, že sú „underground“ a nie „rock stars“, pretože by som už takmer začal pochybovať. Zvuk sa po úvodných korekciách ustálil v kategórií totálneho masakru, skvelá práca.
Když jsem viděl v programu za sebou seřazené skupiny KRISIUN, MY DYING BRIDE a NECROPHAGIST, slibovalo to zajímavý vrchol festivalu, ještě jsem však netušil jak zabijácká tahle trojkombinace bude. K MY DYING BRIDE si jen v krátkosti neodpustím poznámku, že působili strašně nesehraně, byli nepřesní, a aby se zcela rozpadnul song a museli začít znova, no to by se skupině tohohle formátu stát opravdu nemělo. Přesto to pro mě byl silný zážitek. Překvapivě mě však nejvíce dostali KRISIUN. Silácké řeči a image tvrďáků vyřvávajících hesla jako „true fucking death metal“ jim s pobaveným úsměvem odpouštím a nijak to nekazí můj dojem z výborně odehraného setu. Samozřejmě, NECROPHAGIST byli lepší co do instrumentální propracovanosti a komplikovanosti, KRISIUN však pro mě byli ukázkou bravurně sehrané živé prezentace dobrého deathu, je těžké obě skupiny srovnávat, přesto na mě NECROPHAGIST zapůsobili trochu méně. Sám se tomu divím, protože z desek je to naopak.
Môj súboj deathmetalového obloženia hlavnej hviezdy vyhrali technickým K.O. NECROPHAGIST. Kým z dosky mi zneli akademicky chladne, naživo predviedli strhujúcu show, ktorá nepostrádala dušu. Kým brazísky sok z KRISIUN mlátil okolo seba hlava-nehlava, Nemci ladne uhýbali a v útočili v najnečakanejšom momente. Škoda len čosi vyše dvadsiatich minút, ktoré im pripadli – na druhej strane koniec malého „Napoleona“ Muhammada a spol. zastihol v najlepšom, dávno pred tým, ako by jeho inštrumentálne vražedná muzika preliezla nebohému poslucháčovi cez hlavu.
Škoda menej presvedčivého výkonu „umierajúcej nevesty“. Playlist zložený z priveľa buď pristarých („The Thrash Of The Naked Limbs“, „The Forever People“) či priliš nových a nemastných-neslaných („The Prize Of Beauty“, „Catherine Blake“, „My Hope The Destroyer“) skladieb mierne sklamal, silná pätica „The Whore, The Cook And The Mother“, „Like Gods Of The Sun“ „The Cry Of Mankind“, „She Is The Dark“ a „The Dreadful Hours“ tak trochu zapadla a utrpela príliš prehuleným zvukom a nie stopercentným hudobníckym podaním. Vidieť divadelníka Aarona Stainthorpa niesť kríž svojich trápení na jednej z jeho zriedkavých koncertných štací určite stálo za to, od ansámblu formátu MY DYING BRIDE však človek nečaká percent šesťdesiat, ale minimálne devaťdesiat. No nič, mohlo to byť aj na 34.788% :-)
Po technickej stránke priniesol čas strávený s MY DYING BRIDE niekoľko nelogických otáznikov. Zvuk akoby sa snažil čo najvernejšie napodobniť efekt CD. V praxi to znamenalo sto percent ľavej gitary do ľavého kanálu a naopak. Ak ste stáli v priestore medzi zvukovými rovnobežkami, splnilo to účel, na ostatných miestach to pôsobilo krkolomne. Polovičný drive, než aký by mal byť počuť skombinovaním oboch gitár, počuteľnejšie chyby (prekvapivo častý jav, uprostred setu sa kapela dokonca na moment zastavila do očividne neplánovaného ticha), žalostne nevyvážená hlasitosť. „Cry Of Mankind“ bola famózna, ak ste stáli v strede, alebo mierne naľavo.
Aj čo do dramaturgie setu MDB mierne sklamali. Absentovali staré husľové songy, chýbala mi „For You“, kapela očividne postavila svoj program na tvrdšom a nekompromisnom doom metale. Na jednej strane bol ich program vďaka tomu celistvý, na strane druhej, ak niekto nie je znalec ich tvorby a čakal, pejoratívne povedané, ich najväčšie hity, odchádzal sklamaný. Žiaden „Sear Me“, žiadna „Black Voyage“. Potešila aspoň „The Forever People“ a fakt, že výber skladieb bol rozložený spravodlivejšie na všetky etapy diskografie.
Vydržel jsem ještě set ADOR DORATH, který byl ozvláštněn i strnule nehnutou přítomností samotného Aarona v pozadí pódia. ADOR DORATH hráli energicky a jejich proměnlivá a i díky přítomnosti ženského vokálu a výrazného klávesového podílu poutavá hudba byla důstojným pokračováním dne plného silných zážitků. Z důvodu určitému skluzu v programu ale i díky nutnosti zasednout brzy ráno za volant to pro mě byla konečná.
Jedna zo Shindyho vydavateľských priorít, ADOR DORATH, na festivale uvádzala nové CD. Po hudobnej stránke ma miestami príjemne prekvapili, zvlášť v tvrdších pasážach dokážu vymyslieť dostatočne rytmicky i melodicky nápadité pasáže. Škoda „povinného“ žánrového klišé v podobe jednotvárneho (aj keď kvalitného) sopránu speváčky. Tak, a stačilo, na MADE BY THE FIRE už telo odmietalo počkať.
Záverečné zhrnutie:
Rudi:
TOP 5: OBITUARY, KRISIUN, TEXTURES, MY DYING BRIDE, ROOT
Bol to môj prvý Brutal Assault a spomienky naň budem mať v podstate príjemné. Hoci som presvedčený, že zo zúčastnených kapiel sa s trochu kritickejšími dramaturgickými nožnicami dali vystrihnúť z troch dní dva, ktoré by boli menej únavné a hlavne hodnotnejšie po hudobnej stránke, na budúci rok pri podobných lákadlách ako OBITUARY a MY DYING BRIDE rozhodne nebudem váhať nad svojou účasťou.
Noisy:
TOP 5: KRISIUN, FORGOTTEN SILENCE, TEXTURES, NECROPHAGIST, MY DYING BRIDE
Z celkového pohledu nejde hodnotit letošní Brutal Assault jinak než kladně. Areál byl až překvapivě prostorný a určité hygienické „omezení“ se prostě musí pochopit. Trochu jsem postrádal nějaké výrazné překvapení v podobě méně známé skupiny a možná byla snaha napěchovat program až po okraj trochu přehnaná, přecejen o pár kapel méně by dalo návštěvníkovi větší šanci vydržet až do konce programu jednotlivých dní. Jinak spokojenost.
Thorn:
TOP 5: FORGOTTEN SILENCE, TEXTURES, OBITUARY, ROOT, MY DYING BRIDE
Z pohľadu štvornásobného návštevníka Brutal Assaultu musím hodnotiť po stránke headlinerov desiaty ročník ako vrchol. Mix namiešaný z osvedčených, „masovo obľúbených“ mien (OBITUARY, MY DYING BRIDE) a dravých hviezd nastupujúcich (TEXTURES, NATRON, GADGET, DISILLUSION, NECROPHAGIST, NEGURA BUNGET) doplnených domácou špičkou (SSOGE, ROOT, FORGOTTEN SILENCE, SCENERY) chutil výborne. Ľúto mi je len evidentne stagnujúcej domácej scény, ktorá za tie štyri roky splodila minimum životaschopných nahrávok. A tak aj tí kvalitnejší z „našich“ zneli opočúvane, a tí menej známi im na päty príliš nedýchali.
Text: v-dur, Rudi, Noisy, Thorn
Foto: Thorn
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.